V písku na pláži leží,
přemýšlí, jak se do moře běží.
Želvička, ještě mladá a svěží,
netuší, že jinde třeba sněží.
Slunce tu má paprsků rotu,
našinec by se utopil v potu.
Želvička si jen natáhne botu
a veselou do kroku pískne notu.
(písk, písk ... melodie se píská)
Jde pomalým prostě želvím krokem,
dívá se na svět želvím okem.
Želvička, myslí, že krab je cvokem,
když předběh jí tak nějak divně - bokem.
Do moře je to děsná štreka,
kdekoho taková štreka leká.
Želvičku ještě moc kroků čeká,
než krunýř pohladí jí voda měkká.
V dálce ve vodě splývá,
na malou želvu se dívá
želví máma, moudře hlavou kývá,
ta už ví, co život skrývá.
Že moře je jak velká vana,
že v moři nemusíš žít sama,
že jsou tu zlé i hodné ryby,
že každý občas dělá chyby,
že nejen mírně vítr vane,
že řeči bývaj často plané,
že čas jde stále stejným krokem,
že každý rok se rok sejde s rokem,
že času bude vždycky málo,
že žít se má, aby to za to stálo,
že láska je ta největší síla,
jen když ji máš, víš že jsi živá.
(písk, písk ...)
