Vracecí

[Veronika]

K lidem křtěným mořskou pěnou
vydávám se na zkušenou,
klapnou dveře bytu.
Begonie zpraví muškát,
že jsem vážně dobrodružka,
v žilách naivitu.

Brzy se vrátím,
až dojdou buchty v ranečku,
otazník směním za tečku.
Brzy se vrátím.

V písku horkém od sluníčka
črtám klackem Rákosníčka,
Orionu mává,
a když moře lýtka hladí,
o mechu a o kapradí
nechávám si zdávat.

Jednou se vrátím,
až další voda odteče,
tam, odkud je můj raneček.
Jednou se vrátím.

Roky běží, divné stádo,
někdy chutnaj čokoládou,
jindy štěstí zmačkaj.
V časech, jež je třeba přečkat,
vzpomínám pak na krtečka
s touhou po lacláčkách.

Těžko se vrátím,
tam, do máminy kuchyně,
už sama s dcerkou na klíně.
Těžko se vrátím.