Dnes kdysi dávno
Kámen z Mekky schovaný pod srdcem,
za dunou oázy spánku,
jak poutníků procesí vyrazím,
poklonit se aspoň na dálku
Se samotou povedu válku…
Než naposledy vydechnu …
Sundám sandály…poprosím vítr…
Ať vplete Ti do vlasů:
mám na kahánku…
na kahánku…
Ametyst noci zdobí tvou ruku,
vpletený do zlata kadeří,
jak zloděj vkradu se potichu,
vyloupit pokladnu snění
Se samotou povedu válku…
Než naposledy vydechnu …
Sundám sandály…poprosím vítr…
Ať vplete Ti do vlasů:
mám na kahánku…
na kahánku…
Dnes kdysi dávno smyje mé stopy,
oceán času zapomnění,
jak smutný klaun obleču na klopy,
košili ranního kuropění
Dnes kdysi dávno
-
- Příspěvky: 1903
- Registrován: 12. 12. 2003, 20:54
- Bydliště: Na výsluní 1362, Nový Bor, 473 01
...
Divím se, že ještě na text nereagoval Kosmonaut - myslím si, že je tomuto stylu psaní nejblíže. Text bych zařadil do kolonky "zhudebnitelné básně", nese v sobě atmosféru, občas ve mně trochu drkotal - jak zloděj vkradu se potichu - to mi tam ve vztahu k předešlím dvoum řádkům zvukově neladí, také v první sloce - za dunou oázy spánku x poklonit se aspoň na dálku (vím, že se to celé pravděpodobně nemá rýmovat, ale tady to zní jako něco mezi rýmem a nerýmem)
Košili ranního kuropění je moc hezký výraz. To mě zatím napadá.
Košili ranního kuropění je moc hezký výraz. To mě zatím napadá.
Text ve mně vyvolává tu představu samoty, u mě přesněji pouště, široko daleko nikdo a nic, jen ticho… a vítr zvedá písek… a tak jsem se zasnila a dosazuji postupně do tvých náznaků své soukromé konkrétnosti, ten text k tomu přímo svádí… Co mě ale ze snění vytrhává, je ta rytmická nedokonalost v první sloce, kterou zmiňoval už Kuba: za dunou oázy spánku x poklonit se aspoň na dálku. A pak mi taky moc nesedne sloka poslední, nevím přesně proč, ale asi kvůli tomu řádku se smutným klaunem, je to takové nějaké nevím jaké… (to jsem ti tedy pomohla… ). Přesto ale - oděná do košile podvečerního soumraku - souhlasím s Kubou, že košile ranního kuropění je moc hezký výraz…
Lada
Lada