Černobíle
Jsme vedle sebe, téměř se dotýkáme,
a za ta léta už se tak nějak známe,
za jeden provaz, my vždycky táhnem spolu,
to podle nálady, buď zvesela či v mollu.
V období dešťů si sušíme své slzy,
a každá hádka nás oba stejně mrzí,
spolu se smějem a spolu máme rádi,
nejhezčí chvíle jsou, když nám to ladí.
Ptáme se znova a zase, milá Jano,
kdy položíš své ruce na piáno,
černá a bílá , stále v tě máme víru,
ona a já — klávesy na klavíru.