Černobíle

[ruziluke]

Černobíle

Jsme vedle sebe, téměř se dotýkáme,
a za ta léta už se tak nějak známe,
za jeden provaz, my vždycky táhnem spolu,
to podle nálady, buď zvesela či v mollu.

V období dešťů si sušíme své slzy,
a každá hádka nás oba stejně mrzí,
spolu se smějem a spolu máme rádi,
nejhezčí chvíle jsou, když nám to ladí.

Ptáme se znova a zase, milá Jano,
kdy položíš své ruce na piáno,
černá a bílá , stále v tě máme víru,
ona a já — klávesy na klavíru.

[Radek]

Doladil bych to rytmicky. Nesedí mi tam "stále v tě máme víru", ale líbí se mi nálada i pointa

[ruziluke]

Je pravda, ten rytmus není vždy stejný. Osobně by mi nevadilo mít každou sloku rytmicky trochu jinou. Do té melodie, kterou k tomu mám, se to dá zazpívat a je tam aspoň nějaká variace. Vyhovuje mi, když je to takové spíš vyprávěcí ten text než zpívací. Ale popřemýšlím ještě, jestli by to nešlo víc sjednotit. Každopádně díky za názor.

[tapkamuurd]

Ahoj.
Dobrý nápad,pĕkná pointa,prostĕ hezké
Jen bych taky dopracoval třetí sloku.Například proč ptáme se?Vás je tam najednou víc?Nešlo by třeba :
Ptám se Tĕ znova a zase milá Jano.
Kdy položíš svoje ruce na piáno.
Černá a bílá,stále mám v Tebe víru.
Spolu jen Ty a Já,klávesy na klavíru...
Ale to je jen můj pohled a tak je to jen na Tobĕ.
Tak ahoj a ať se dílo daří.Bronĕk.

[ruziluke]

Ahoj,
to množné číslo je tam proto, že to jakoby celé mluví jedna z těch dvou kláves. Ta Jana je tam jenom takový jeden prvek, ale celé je to jakoby o vztahu dvou těch kláves

[tapkamuurd]

Díky za vysvětlenou.Nĕkdy pomaleji chápu a tak to vidím trošku z jiného úhlu.Jinak se mi to moc líbí.Jen dál a houšť...
Ahoj,Bronĕk.

[ruziluke]

Zkusil jsem to přepsat, aby to bylo více rytmicky homogenní a také, abych se zbavil toho "má v tebe máme víru".
Vyšlo tohle:

Jsme vedle sebe, téměř se dotýkáme,
a za ta léta už se tak nějak známe,
za jeden provaz, my stále táhnem spolu,
to podle nálady, buď zvesela či v mollu.

V období dešťů si slzy otíráme,
vždycky nás mrzí, když jen se pohádáme,
spolu se smějem a dál se máme rádi,
nejhezčí chvíle jsou, když nám to dobře ladí.

Ptáme se znova a zase, milá Jano,
kdy položíš si své ruce na piáno,
černá a bílá, my pořád máme víru,
ona a já — klávesy na klavíru.