Textová dílna u Slávka Janouška

Něco mi zahrej
Zaryj do mě noty
Hrej jako déšť
co v noci do střech buší

Nebudu pít
jen sedět do němoty
Nebudu pít
a jenom zapnu uši

Zahrej jak vítr okenicí cloumá
ať zrezlé panty mají druhý hlas
Ta hudba, ta je někde v nás
Já dávno nevím, kde má doma

Možná to bude Budapešť
Když déšť jí mosty zdobí
A možná Vídeň a zas déšť
Tak chvíli hrej jen na tři doby

Chvíli hrej,
jak jsme byli malí.
Topůrko bylo za tolar

A potom zahrej
ať mě spálí
oheň tvých rukou,
jejich žár

(
Už dlouho nejsme
dokonalí
Už dávno nejsme
vzorný pár
)

Ještě mi zahrej
Až si lehnu
A čelo přikryje mi hlína

Potichu hrej
A já se nehnu
Zahrej mi, JAK se zapomíná


Tak už mi zahrej

Prosím

Buď tak milá



Tvá hudba bude černobílá

Radku, jedeš na dobrý vlně. To je radost! Radost to sdílet, radost číst to znovu a znovu, radost se k tomu vracet. Krása. Díky!

Smutné a krásné. Krásně posmutnělé... Dotknulo se mě to... Nejsilnější místa: "sedět do němoty", "JAK se zapomíná"...

Díky oběma za reakci - příjemně se to čte.

V tom textu mám jeden odstavec v závorkách. Nejsem si jistý, zda ho tam chci nechat - posouvá ten text ještě do trochu jiné roviny a nemůžu se už nějakou dobu rozhodnout, zda smazat, nebo nechat.
Jaké jsou názory v plénu?