V lavinách

[Irena V.]

V lavinách

Jak dravý pták
co šeptá si s topolem
čeká a čeká až přijde ta chvíle
posnídá mák
a pak v letu nad polem
napne svá křídla ve vší své síle

Své touhy nesvázat
ani já nechci
skrývat svou vášeň co ve mně si zpívá
jak to mám dokázat
chybí mi svědci
že lásku vidí jen ten kdo se dívá

V houslovém futrálu
schovám si vzpomínky
básničky napsané na starých novinách
pak v tmavém portálu
zastavím hodinky
až příjdeš uvěřím a ztratím se v lavinách

[Kuba Horák]

Zatím pro mě tvůj jednoznačně nejlepší text. Možná bych napsal - když chybí svědci, vždyť lásku vidí jen...ale to není tak podstatné. K

[Lada]

Ahoj Ireno. Tohle se mě konečně dotklo a ve spojení s tebou v tom cítím upřímnost, což se mi líbí...

Vadí mi jen pár drobností. Například frekvence zájmena „svůj“ (napne svá křídla / ve vší své síle / své touhy nesvázat / skrývat svou vášeň) – je tam toho tak moc schválně nebo nedopatřením? Zajímavé je, že v té poslední větě v první sloce mi to vůbec nevadí, naopak se mi tam to zopakování líbí. V druhé sloce už se mi toho ale zdá příliš a nevypadá zase tak těžké to změnit... co kdyby třeba záměrně každá sloka začínala slovem „jak“?

Jak dravý pták....
Jak touhy nesvázat (?) ...
Jak housle futrálu... (násl. třeba „daruji vzpomínky“ nebo „věnuji vzpomínky“ anebo jinak...)

a dál namísto „skrývat svou vášeň“ třeba „skrývat mou vášeň“ ... – možností je spousta, na tvém místě bych si s tím pohrála.

Kubovo „když chybí svědci“ se mi taky zamlouvá, dál bych to už ale ponechala stejné.

A poslední subjektivní dojem – řádek „skrývat svou vášeň, co ve mně si zpívá“ – to mi nesedí, vášeň si rozhodně nepředstavuji jako něco, co „si ve mně zpívá“ .... – tady by mělo být nějaké živelnější, smyslnější přirovnání, nezůstávala bych tak při zemi...

...no, tak to je všechno, doufám, že to bereš tak, jak máš, tzn. v dobrém. Toto je totiž takový můj zvláštní způsob jak někoho pochválit.......

Lada

[Ivo Cicvárek]

Silný výraz, působivé...

[michal k. kosmonaut]

Konstruktivní kritika: líbí ... moc
... čisté jak bílá vypraná košile na prosluněné vonící louce...
Přiznám se, že název mě trošku odrazoval, ale báseň mě svou celistvostí a lehkostí přitáhla. Někdo potřebuje velko-mega-hubé obrazy (já ) a někomu stačí se proměnit v dravého ptáka, napsat básničku na staré noviny a pak potichu, jakoby neslyšně, zastavit hodiny. Pěkné.

Rád chválím ... když mám důvod.
Měj se hezky. Kosmonaut

[Irena V.]

Ahoj všem a díky za vaše reakce, budu upřímná -nečekala jsem to.
Ladě: se slovíčky svá,své,svou ... jsem to možná přehnala a při psaní
textu jsem si toho nevšimla. Myšlenky mi sami proudily,já psala. Je to
taková zpověď mé duše. Co se týče těch vášní, je těžké na to zareago-
vat,protože každý si pod tím může představit něco jiného. Už se asi
nezmněním... ale dík za tvůj čas a pozdravuj Brno!!!

Ivo Cicvárkovi:
Kosmonautovi:Je mi potěšením a doufám,že dorazíš v dubnu do Bo-
ru,máš u nás ještě to modré tričko
Hezkou sobotu Irena
PS: Nebojte se, ještě něco napíšu až pojedu z práce.
A Kubovi jsem poděkovala osobně