Poslední (pro Karlu Michankovou)

[milancholik]

Když se dravcům
křídla rozepnou,
mlhou prolétnou
až k místu, kde se rodí láska.
Vzlétnou k výšinám
a vrby tišinám
kreslí stíny plné slz.
Stačí mávnout jen
a vše je pouhý sen -
nezbylo nic, co se citu podobá.
Jenom já...

Volný jako pták
žitím procházím;
už ti nescházím
- snad si za to můžu sám...
Je stejně tak snadné
si do větru lhát,
jako do drápů polapit zvíře.
Je úžasně snadné
tě zas nemít rád
a mlčky psát
po papíře...

............................................
Za inspiraci k tomuto počinu bych chtěl poděkovat bývalému kapelníkovi Vl. Kinskému z Chomutova.