postýlka v rohu připomíná
že už jsme velcí na pohádky
z oblohy ještě padá zima
a den je zatím hodně krátký
červotoč hlodá svoje cesty
v dřevěných nohách od židlí
veliký malý naše štěstí
pár dní už tady nebydlí
cítívám vůni v bílých cíchách
v zasněné tváři vídám smích
i to jak potichounku dýcháš
když čtu tvé knížky o dracích
a o kočičkách s klubky vlny
o vševědech a princeznách
jsem toho všeho ještě plný
a srdce zvoní na poplach
jak hříšník na hranici pekla
cítil jsem jenom pustý žal
s účastí doktorka když řekla
že Bůh tvou duši k sobě vzal
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
všude už slunce zlatí trávu
a jarní vánek teplem dých
utírám oči do rukávu
a marně tápu v závějích
12.–14. 4. Jarní živá textová dílna v Hořicích u Blanska
Zápis do tabulky účasti ve fóru
Zápis do tabulky účasti ve fóru
utírám oči do rukávu
-
- Příspěvky: 1903
- Registrován: 12. 12. 2003, 20:54
- Bydliště: Na výsluní 1362, Nový Bor, 473 01
Re: utírám oči do rukávu
Nemůžu si pomoct. Jednak se mi to docela dost líbí a jednak bych to dal do písňových textů. Je to totiž (alespoň dle mého neskladatelského ucha) dobře zhudebnitelné. Překvapilo mě to. Jestli bych měl mít kritickou poznámku, tak by mi to stačilo i v optimističtější verzi - tedy o dvě poslední sloky kratší. k
Re: utírám oči do rukávu
Ahojky,
hezký,... takový tichý a přesto plný emocí.
Ty poslední sloky tam, Kubo, patří. Bez nich by nebylo ani těch předchozích. Nedávno jsem měla sen, kdy se přede mnou objevila cesta, dlážděná do šachovnice. Já poskakovala jen po bílých dlaždicích a vyzvala člověka, který tam byl se mnou, ať si to taky zkusí, že je to dobrá zábava. Vtom cestu zalila voda a můj kamarád proplul nad všemi dlaždicemi stejně, protože v proudu vody nešlo rozlišovat. Tak jako v proudu života si nelze vybírat jen to, co se nám líbí. Však i o tom je, podle mě, verš: "...že už jsme velcí na pohádky"
Text tak jednoduše plyne, a přesto nese silné sdělení, které by se dalo shrnout do verše "veliký malý naše štěstí - pár dní už tady nebydlí". Ale ty emoce, popsané v ostatních slokách, dávají příběhu lidský rozměr.
Tedy jen můj pocit.
A taky si myslím, že by se to dalo zpívat.
Cácorka
hezký,... takový tichý a přesto plný emocí.
Ty poslední sloky tam, Kubo, patří. Bez nich by nebylo ani těch předchozích. Nedávno jsem měla sen, kdy se přede mnou objevila cesta, dlážděná do šachovnice. Já poskakovala jen po bílých dlaždicích a vyzvala člověka, který tam byl se mnou, ať si to taky zkusí, že je to dobrá zábava. Vtom cestu zalila voda a můj kamarád proplul nad všemi dlaždicemi stejně, protože v proudu vody nešlo rozlišovat. Tak jako v proudu života si nelze vybírat jen to, co se nám líbí. Však i o tom je, podle mě, verš: "...že už jsme velcí na pohádky"
Text tak jednoduše plyne, a přesto nese silné sdělení, které by se dalo shrnout do verše "veliký malý naše štěstí - pár dní už tady nebydlí". Ale ty emoce, popsané v ostatních slokách, dávají příběhu lidský rozměr.
Tedy jen můj pocit.
A taky si myslím, že by se to dalo zpívat.
Cácorka