Býti tak bez pout
kéž můj život je
jen jedna velká sázka
Však ty bys mi chyběl
jak chmýří z pampelišky
když podzim začal
Hubertovou jízdou
za ohonem lišky
To ty bys mi chyběl,
i když je to divná láska
Mám ráda tvůj úsměv
jsou v něm
malé kousky nebe
Trhané z vrcholků
nejvyšších skal
když začal podzim
les barevně se rozplakal
a oheň tiše praskal, plápolal a hřál
Jak ráda mám tvůj úsměv
jsou v něm malé kousky tebe
Býti tak tou
které stačí snáz
žít jen pro tuto prapodivnolásku...
Však ty bys mne jistě ztratil zas
jako se lehounce ztratit může
když podzim začne
povadlý lístek okvětní
rudé a plané růže
Ach, ty bys mne ztratil
neboť jak bys jen naučit se mohl
míti rád mou každou masku
Co zbývá
Snad zavřít zadní vrátka
a obout boty toulavý
(...)
Divná láska
...
V tvém textu jakoby hoří plamínek naděje, ale přitom skládáš, z malých střípků slov, mozaiku smutku. Sem tam, jako by mimoděk, objevíš novotvar ( viz prapodivnolásku) a pak nás už necháš unášet jemným citem tvého podzimního snu (viz les barevně se rozplakal). Jen rozpažit ruce-vzlétnout a začít hledat sebe sama (i sebe navzájem). Rozkřičet se a čekat na odpověď ozvěny. To vše v krajině, ve které chtě-nechtě všichni skončíme svou cestu. Předtím se bojíme přiznat mnohočetnost svých tváří, činy které jsou nebezpečné zatracujeme pro nedostatek odvahy, ale ty si svou velkou sázku vyhrála (býti tak bez pout kéž můj život je jen jedna velká sázka). Kéž bychom měli v životě více odvahy ke skokům do propastí lidské intimity. Slibný konec voní smutkem i dálkou. Text má své nedostatky, ale jsou nepatrné ve své šíři.
P. S. : měj se hezky a až potkáš Andyho, vyřiď mu prosím ať se mi, co nejdřív ozve, ztratil jsem už na něho kontakt, ale potřebuji s ním nutně mluvit, myslím, že ho uvidíš dřív ... díky. kosmonaut
P. S. : měj se hezky a až potkáš Andyho, vyřiď mu prosím ať se mi, co nejdřív ozve, ztratil jsem už na něho kontakt, ale potřebuji s ním nutně mluvit, myslím, že ho uvidíš dřív ... díky. kosmonaut