Alternativní verze vzniku písně "Otevřte sa mraky"

Zajímavé události, které patří minulosti
Odpovědět
Uživatelský avatar
Denny
Příspěvky: 381
Registrován: 25. 3. 2004, 08:53
antispam: Ne
Bydliště: Země, třetí planeta od Slunce
Kontaktovat uživatele:

Alternativní verze vzniku písně "Otevřte sa mraky"

Příspěvek od Denny »

Neberte to prosím jako moji sebeprezentaci, ale jako zajímavost, která se přímo váže na některé mé oblíbení členy místního spolku amatérsko/profesionálně/diletantských textařů, především pak Kubu Horáka, Arnošta Frauenberga a letmo i moji milovanou Lucii Redlovou. Je to jen kousek, vytržený z mnohem většího celku, na kterém teď ve volných chvílích dělám. Kdo budete chtít ukázku zařadit do kontextu a souvislostí, můžete zkusit třeba tenhle odkaz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Mořičvíl nebo http://dennysak.blogspot.com. Kdo byste měl pocit, že jste byli v textu vynecháni, nebojte se, taky na vás dojde.


Ukázka z knihy Mořičvíl - Otevřte sa mraky:


Ráno bylo kalné. Jakub Horák, toho času bezdomovec, příležitostný kapesní chmaták a občasný potulný brnkálista zjistil prvním pohledem, že strop nad sebou nezná. A to byl právě ten problém - stropů znal Jakub celkem dost. Kdyby někdo chtěl vydat Kapesního průvodce Mořičvílskými stropy, oslovil by pravděpodobně Jakuba, aby ho napsal. Probudil už se totiž pod ledasjakým stropem - od těch kamenných s nápisy "Už aby byla poprava, ten druhej strašně chrápe" přes stropy typu spodní strana mostu přes stoku až po stropy podkrovních pokojíků naivních komorných.

Tenhle strop byl čistý, jemně obroušený, s ozdobnými motivy. Na dlouhém provázku na něm visel dřevěný pták s velkými křídly. Jakub si vzpomněl, že kdysi, v dětství, takového mívali doma. Když se za něj zatahalo, na chvilku vypadal, že letí. Provázek v sobě měl gumičku a ta se napínala a smršťovala a pták mával pomalu křídly. Ale to už bylo dávno, dětství uplynulo a Jakub byl tam, kde byl (1).

Posadil se a dával při tom velký pozor, aby stihnul uhnout případné ráně, které občas v podobných situacích dostával. Občas se mu stalo, že se někde opil, za cizí peníze samozřejmě, nasliboval hory a doly, s obzvláštním důrazem na vrcholy některé z místních dívčin a když ho vzala k sobě do komůrky, najedl se a usnul. A ráno dostal nafackováno, protože v noci nedovedl svoji dočasnou bytnou ani k jednomu vrcholu, ba naopak, ukázal jí úplné morální dno.

Tentokrát však nepřišla ani facka, ani kopanec, dokonce ani rána holí, jak už se mu několikrát stalo. Byl v čistém pokoji s velkou kovovou postelí, nábytkem z masivního dubu, v oknech byly květiny, na stole prostřeno ke snídani a venku začínal nádherný zimní den. Možná už mě praštili, pomyslel si Jakub, a tohle všechno se mně jenom zdá. Opatrně vstal, protože jeden nikdy neví, odkud to přijde, sáhnul na noční stolek, kde k jeho velkému úžasu byly jeho hadry úhledně složené do komínku a - světe div se - vyprané. Podobně na tom byly i jeho staré a děravé boty. I když, při bližším prozkoumání vypadaly opravené a vyčištěné.

"Jé, ty už jsi vzhůru? To je príma, zavolám Anežku, ať přinese snídani," objevila se ve dveřích mladá dívka ve studentské uniformě a stejně rychle zase zmizela.

"E?" zmohl se Jakub na jedinou, ne příliš bystrou reakci.

"Holkýýýýýýýý!!!! Už je vzbuzenej!!!", rozlehlo se vzápětí chodbou.

Jakub se pokusil vyhodnotit situaci a své možnosti pro útěk. Dveřmi ne, tam bude číhat ta holka. Okno je moc vysoko, odhadem tak třetí patro a dole bude dláždění.

Dveře do vedlejšího pokoje!

Protože se Jakub neocitl poprvé v situaci, kdy jeho život závisel na okamžitém rozhodnutí, bral za kliku dveří vedle velké skříně ještě dřív, než převrácená židle stačila dopadnout na zem.

"Ahoj, Jakube", otočilo na něj hlavy pět děvčat, skloněných nad učebnicemi ve vedlejším pokoji."

"No nazdar!" ulevil si Jakub a pokusil se otočit na místě, ale to už ho první děvče chytlo za cíp košile a přitáhlo si ho k sobě."

"Já chci hubičku!" nastavila slečna rtíky.

"Já takýýý!" přidaly se sborem ostatní, takže Jakubova hlava, evidentně ještě plná alkoholu utrpěla další zásah tupým krumpáčem. S rozmachem.

"Ticho sakra!" zařval, což bylo trochu komické, vzhledem jeho ne příliš vyvinutým sykavkám a odstrčil od sebe nejdotěrnější dívku.

"Kde to jsem?", položil pak zásadní otázku.

Ticho skutečně nastalo. Pak se jedna z dívek rozvzlykala:

"Ty si to nepamatujéééééš!" obvinila ho třesoucím se prstem.

"Já??" nechápal Jakub. Pokusil se zapnout záložní paměť, ale podařilo se mu vydolovat jenom letmé útržky včerejšího večera. Tak především tam byla hospoda. Která, to už Jakub nedokázal rozeznat, protože v hospodách trávil většinu času a některé mu už splývaly v jeden univerzální podnik.
Aha, dobře, takže hospoda, tím začneme. Jakub vyžebral na hospodském, takové divné jméno měl, něco jako Chilli, nebo tak nějak, kytaru a přesvědčil ho, že bude celý večer hrát, když dostane svou obvyklou dávku alkoholu. Už si sice nevzpomínal, jak se mu to podařilo, ale hostinský souhlasil. Prázdno. Ale Jakub to nevzdával, tohle ho už postihlo mnohokrát, na co jiného byste měli mozkové buňky, než na jejich hromadné vyvražďování? Takže, hospoda, kytara, mravenečník... mravenečník??? Jakuba náhle osvítilo náhlé prozření. Mravenečník. Byl tam s ním takový starší chlápek z muzea, házel s ním chvíli šipky, ale ten člověk vždycky trefil býka do oka, takže ho to přestalo bavit a šel radši k jinému stolu. Tam byly. Jedna jako druhá, všechny v krátkých sukýnkách, copánky, limonádu s brčkem a házely na něj svůdné úsměvy. Hrál jim za panáky alkoholu, za hubičky a v jednom případě i za podprsenku. Pak těch panáků bylo moc, o něco se s nimi vsázel... dál už Jakubova paměť odmítala jít, protože to i pro ni byly ošklivé vzpomínky.

"Počkat!" zahřměl Jakub a hned vzápětí si za to chtěl dát pěstí. Všechna děvčata naráz utichla. Jakuba sledovalo několik párů dychtivých očí.

"Byli jsme včera všichni v tom podniku….“ začal opatrně.

"... U Vyšinutýho Mamuta," poradila mu Anežka.

"Jasně! U vyšinutýho Mamuta. A ten hostinskej..."

"... Alen T'aBasco" doplnila Anežka.

"... ten hostinskej mě půjčil kytaru..."

"Nepůjčil, tys ji ukrad tomu člověku, co tam měl koncert!“, opravila Jakuba opět Anežka.

"Cože?" nechápal Jakub, ale pak mu jeho paměť opět zlomyslně naservírovala další vzpomínku. Ano, v té hospodě měl někdo koncert a na malém podiu úplně v rohu pidlikal cosi o Andělu strážném a pak zase něco o tom, jak mu ořechy padají na střechu, nebo tak něco."

"No," přidala se k Anežce druhá dívka, Blaženka, "hrál tam Arny Frautenberg, ale ty jsi pořád vykřikoval, že hraje falešně a pak jsi mu sebral kytaru a vyhnal jsi ho pryč."

Jakub Horák sice byl podloudný hochštapler, ale jelikož byl i muzikant, znal Arnyho Frautenberga, jako ho znali všichni muzikanti v Mořičvílu. Skvěle, vyhodil jsem z hospody jednoho z nejlepších kytaristů ve městě, pomyslel si chmurně Jakub. A sebral jsi mu kytaru, doplnilo ho jeho svědomí. A sebral jsem mu kytaru, souhlasil Jakub.

"Ale byla to legrace," pohladila skleslého Jakuba po místě, kde obvykle lidé mívají vlasy Blaženka, "hlavně jak jsi ho posílal pro pivo a říkal jsi mu, že je infiloro... inafultro ... in fil tro va ný pigmej," strefila se konečně Blaženka do té správné kombinace slov.

To je můj konec, pomyslel si Jakub.

"Pak taky bylo super, jak jsi na tu jeho kytaru hrál ty sprostý písničky," svítili Anežce oči.

"Jaký sprostý písničky??" byl Jakub otřesený z toho, že když už si myslel, že je na samém dně, zjistil, že stojí na poklopu a zespodu někdo ťuká.

"Tak mě se třeba jako dost hodně líbila ta o deseti malejch černoušcích, jak jsi vždycky Arnošta mezi slokama mlátil kytarou po hlavě."

"Ale zase je pravda, že on ti nadával, že jsi jenom špatně vyleštěný zrcadlo, vypouklý, povídal" zastala se Jakuba Blaženka, "a chtěl ti na hlavu nalepit chlupy ze smetáku," žalovala.

Pane Bedřichu!(2) To je špatný, já se s ním určitě i popral!“, kroutil hlavou zlomený Jakub.

"Hned pak jsi se s ním vsadil, že takovou blbost, jako hraje a zpívá on složíš taky."

"Ne!"

"Ale jo, my ti fandily, tys nám pak slíbil, že nám v noci ukážeš, jak se správně tvoří s těma, jak to bylo holky?"

"S můzama," ozvalo se sborově okolo Jakuba.

"Že prej budeme koukat! Ale pak jsi nám snědl všem večeři a usnul!"

Jakub se podíval na hromadu učebnic na stole a reálně zvažoval možnost, že se s nimi umlátí k smrti. Pak ještě jednou, pro jistotu, pohledem zkontroloval únikové cesty, opět žádné nenašel a rozhodl se kapitulovat:

"Dobrá, o co přesně jsem se s ním vsadil?"

"No, o tu písničku přece!", byla zmatená Blaženka, její kamarádky jen souhlasně pokyvovaly hlavami.

"Aha. Dobře. A o co jsme se vsadili? Ale přesně!"

"Že to bude k nepoznání od lidovek. A že to bude hit. A že to bude do večera. Jo, a když to nebude do večera, pošle na tebe Arnošt lidi z toho, z VOSY(3) ."

"Jednou to přijít muselo, pomyslel si Jakub a sesunul se do jednoho z křesílek.

---------------------

(tady je v originále text další kapitoly)

---------------------

Jakub Horák seděl za stolkem a měl hlavu v dlaních. Jak se mohl vsadit o to, že napíše text? Vždyť to v životě nedělal. Dokonce neuměl ani moc rýmovat, ještě tak slunce – žblunce, a to bylo tak všechno. Jednou, kdysi dávno, když ještě chodil do školy, přihlásil se díky nějakému nevysvětlitelnému hnutí mysli do autorské soutěže a byl z ní diskvalifikován za použití rýmu kytka – lopata.

„Jak to jde?“ pohladila ho po hlavě Anežka, která mu přinesla hrnek horké čokolády.

„Otevřete sa mraky a dejte mě znamení,“ podíval se ke stropu Jakub zoufale.

„To je moc pěkné, to se bude určitě líbit,“ pochválila ho Anežka.

„Co?“ nechápal Jakub.

„No, ten začátek, otevřete sa mraky, to zní fakt dobře.“

„Aha.“

„Jen piš, k obědu budou řízky a bramborový salát,“ řekla Anežka a odešla se učit do vedlejšího pokoje.

Jakub se zamyslel. Nakonec, proč ne, zní to jako lidovka, protože s tímhle přízvukem nikdo ve městě nemluví. Ani Jakub už ne, vesnický přízvuk byla první věc, které se po příchodu do města zbavil. Dobrá, co dál? Máme otevřené mraky, co s tím? Je to vůbec k něčemu? Aby pršelo? Nebo aby vysvitlo slunce? Slunce ne! To by se chvíli objevilo i žblunce a to už tady jednou bylo.

Ale co to vzít obráceně? Proč by muselo těmi mraky něco sletět dolů? Co kdyby naopak otevřené mraky něco vcucli nahoru? Ve vymýšlení mystifikací byl Jakub Horák jeden z nejlepších, Když jste dokázali přesvědčit prodavačku melounů, aby vám dala zdarma tři testovací kousky, dokázali jste cokoliv.
Takže něco půjde nahoru, přemýšlel Jakub. Co by to tak mohlo být? Balónek? Nesmysl, to moc lidově nezní, vesničani jsou spíš na vraný koně, slunéčko, co zapadá někam za kopec, většinou je tam šavlička, Janeček, ten skoro vždycky a někdy taky sukénka, to kvůli náladě. Mám těžkou duši, pomyslel si Jakub. Obluzuju po hospodách naivní holky a okrádám ještě naivnější občany. Počkat! Ale kdyby byla duše lehká, frčela by mezi mraky jako nic! Takže dejme tomu, že bych to nepsal o sobě. To by nakonec asi ani nikoho nezajímalo. Ale kdybych to psal o někom, kdo je přesně opačný než já, to by potom…

Když za necelou hodinu přinesla Blaženka řízky a bramborový salát, našla Jakuba, jak si na erární kolejní kytaru brnká píseň, která se tváří, že je lidová, má zpěvnou melodii a umí chytnout za srdce:

Otevřte sa mraky
Otevřte sa duši
/:Však mně za ten život
K Bohu vzít sa sluší:/

Otevřte sa mraky
Otevřte tú cestu
/:Co po ní ti šplapú
Kdo žili jak z trestu:/

Otevřte sa mraky
Otevřte sa rázem
/:Moja těžká duša
Brzy padne na zem:/

Otevřely mraky
Otevřely bránu
/:Bo dobří a chudí
Přijdú rovnú k Pánu:/

---------------------------------

(1) - Tak tohle vzniklo opravdu náhodou – nikdo by přeci vědomě neužil tak blízko u sebe slova „pták“, „gumička“ a „zatahat“.

(2) - Jako máme v naší realitě Boha, v téhle realitě mají Bedřicha. Taky se nekřižují, ale kroužkují, ale to by bylo na dlouhé vysvětlování, doporučuji povídku Obyčejný večer (časopis Pevnost č. 9/2007)

(3) - Vymáhací spolek Vážně Obíráme Schopné Amatéry


Za reakce, připomínky a podobně budu rád. Upozornění: V rámci zvyšování kvality mých textů můře být vaše odpověď nahrávána.
Odpovědět

Zpět na „Neaktuální aktuality“