od Denny » 3. 8. 2004, 04:16
Sedím u počítače, který velmi líně stahuje cosi ze sítě a čekám, až mi pojede první jarní trolejbus. Abych neusnul, poslouchám rádio, jsou čtyři hodiny ráno a většina stanic hraje česky a bez vstupu moderátorů. A tak poslouchám texty a říkám si, co asi vede autora k tomu, aby něco zrýmoval a protlačil do éteru. Už se ani nerozčiluju když slyším nějakou češtinskou blbost, ale ještě stále nemůžu přijít na to, o čem některé texty jsou a proč byly napsány. Jsem toho názoru, že text by neměl být jen výplní do hudby a že by interpret měl přinejmenší vědět, o čem to vlastně zpívá a jestli slova, která zpívá vůbec dávají smysl. Následující zamyšlení tedy bude na téma "Kdy je lepší text psát a kdy ne."
Situace první: Nechala mě dívka
Sednu si k papíru a všechen žal na něj vypíšu, nebude mi na to stačit jeden papír, budu jich potřebat alespoň pět a to se ještě uvidí, jestli jich nebude mnohem víc. Faktem ale je, že si ulevím (alespoň dočasně), ale současně si zavařím do budoucna, protože jestli mám trochu soudnosti, tak si opětovném přečtení mého básnického díla po nějakíém čase budu chtít nafackovat, nebudu věřit, že jsem to spáchal já a budu se snažit nenápadně od kamárádů vyzvědět, jestli jsem jim to nedejbože nedal přečíst. Pakliže jsem to v úplném pominutí smyslů dokonce poslel oné dotyčné dívce, budu si přát, abych odjel na dlouhodobou studijnáí cestu do Austrálie. Zjistím totiž, že text se nejenom vůbec nerýmuje, ale že navíc obsahuje velkou spoustu vyslovených volovin, nesedí v něm takt ani verš a obsahově se dá přorovnat k něčemu, co napsala minulý týden moje sedmiletá sestřenice. V zásadě zjistím, že jsem tma našrouboval minimálně jednu pláúpolající svíčku, jedny koleje co reznou, sedma půl rádobypřekvapivých point a nepočítaně hrubek a stylystických prohřešků proti zdravému rozumu všeobecně. Já vůl, budu si říkat, že já to někde dokonce četl nahlas! Kdo si to alespoň jednou vyzkoušel, ví, o čem mluvím.
Moje rada - rozchod není vhodné kompenzovat veršovanou tvorbou neprodleně po jeho udání se. Rochod s dívkou byl, je a bude inspirací k mnoha zdařilí, někdy dokonce geniálním dílům, ale chce to odstup, nejen ten časový, ale i osobní. Určitě se mě bude lépe psát, když si jednou na podzim řeknu: Sakra, to to letí, Mařka mě nechala už před sedmi lety, to jsem se tenkrát ale nasmál, no vlastně ani moc ne, ale teď mi top přijde docela legrační, ona už je koneckonců vdaná, ztloustla a její muž je alkoholik, tka co kdybych o tom napsal nějakou rýmovačku a pořádně jí, vopici jednu vosolil, stejně mě tenkrát pěkně naštvala. Dáme tomu nějakou tu špetku zamyšlení a uvidíme, co z toho vyleze.
Takže zatímco báseň vzniklá bezprostředně v/po vypjaté duševní situaci je tématicky zaměřená k základní myšlence: "Ty jsi mě nechala a já jsem hrozně nešťastnej, jak jsi mi to mohla udělat, ale počkej až se vzpamatuju, ještě budeš litovar, páč já se vymakám a najdu si nějakou super kost a na tebe se už ani nepodívám. Nebo podívám, ale jenom jako na kamarádku, abys věděla...", verše psané s odstupem dokáží uznat, že jsem si za to možná mohl i sám, protože jsem byl pěknej frajírek a neměl jsem ani zbla rozumu. Závěr tedy - když jsem nešťastnej, zajdu si na pivo, nebo to rozkecám kamarádům a ono se to nějka vyřeší, ale nepíšu o tom básničky.
Situace druhá - právě jsem se zamiloval
To je velmi podobné, jako předchozí případ, nicméně tady dělím zamilované verše na dvě skupiny - na verše tzv. "Balící" a na verš "obdivné".
Verše balicí
Děsně se mě líbí Kačenka odnaproti (z vedlejší kanceláře, řidička bagru na stavbě přes silnici, sestřenice mého kamaráda, co k němu přijela na prázdniny...) i rozhodnu se ji sbalit, čili na ni PUSOBIT a v rámci jmenovaného se rozhodnu ji okouzlit svým intelektem a romantickou duší. Sepíšu tedy báseň plnou tajuplných metafor, o které jsem přesvědčený, že ji dostane do kolen a odtud už je to jen kousek do polohy vodorovné. Pokud k tvorbě takové básně přistupuji s chladným rozumem, podněcován pouze svým zvířecím chtíčem, může vzniknout věc zajímavá, vtipná a koneckou je možné, že si bude báseň z dotyčné dělat nepokrytě srandu, ale bude tak činit velmi rafinovaně, takže to Kačenka odnaproti ani nepozná a stejně mi padne kolem krku. Viz. například dvojverší, které je vhodné nadrásat vyhlédnuté oběri na nějakou dobře viditelnou část těla a pak potměšile čekat, jak na to bude reagovat ("Jako bednu nanuků, chci tě přími fyzicky, jenom vzít tě za ruku je úkol přímo nadlidský - doporučeno pro horká letní období, v zimě to zní divně).
Pokud ale nedejbože začnu milostně třeštit a jsem skutečně přesvědčen, že moje vyhlédnutá Kačenka je ta jediná a žádnou jinou už nechci, protože právě a jenom Kačenka je naprosto a fantasticky dokonalá, měl bych se na psaní veršů taktéž vybodnout a Kačenku rovnou pozvat do kina, nebo se jí drsně zeptat, co by řekla na společné očuchávání a olizování. Ušetřím si tak spoustu času, kterých jinak věnoval vymýšlení kostrbatých veršů na nezveršovatelná slova. Když je toho tolik, co chci říct, měl bych mlčet a hledat jiné výrazové prostředky.
Verše obdivné
Pokud jsem se Kačenkou již úspěšně seznámil a přesvědčil ji, že ostatní kluci ve vesnici (ve městě, na montáři, v budově...) jsou narozdíl ode mě kreténi a Kačenka mi to zbaštila, v důsledku čehož spolu teď trávíme celkem dost času, mlže se stát, že jí budu chtít udělat obyčejnou radost a rozhodnu se to provés pomocí originálních, světem dosud nespatřených veršů. Potom má skutečně dobrý důvod nějaké napsat. Všimněme se - nechci použí verše ve svůj prospěch (tedy nepotřebuji do světa vykřičet, jak moc mě něco bolí, ani nepotřebuju nikoho dostat do postel nebo do cukrárny). Vyberu si na Kačence něco, co se mi na nístále líbí i po letech (měsících, týdnech, menší časový úsek bych považoval spíš za nedostatek informací, než za nekritický obdiv) a takzvaně si k tomu sednu. Už nechrlím myšlenky, jak mě přijdou na mysl, nýbrž pečlivě vážím slova a snažím se o nějakou větnou stavbu (třeba nepíšu "Ty vado, ty si fakt skvělá, hele jak mě to bere..."). Báseň pak většinou obsahuje nějakou příčetnou myšlenku, v mnoha případech i nějakou skrytou nebo překvapivou pointu (Napříkldad:"Pamatuješ se, jak jsem ti psal po zádech to o těch nanucích? Tak to pořád platí, pořád tě rád beru za ruku a pořád jsem u toho nesmělej..." - samořejmě vhodně zveršováno.").
----
Tak a teď už mi ale jede ten trolejbus, takže pokračování při příští noční službě nebo při něčem takovém, ještě nás čekají situace Jsem tremp a miluju les, R8d bych ukázal, kolik znám ciozích slov, Dokážu rýmovat Mává, Dává, jsem tedy básník a mnoho dalších.
Takže se těším,
váš samozvaný teoretik Denny
) zamyšleních se nad textem a všemi pohledy na něj –mimo jiné třeba s Kosmonautem (tuším, že ty naše plky najdete při rozebírání textu Bufet V) jsme se pro vznik tohoto prostoru rozhodli. Z navrhovaných názvů – Čajovna bez čaje, Text ve městě…jsme nakonec vybrali tuctový „teoretický koutek“. Tož tak. Snad se vám tady v té imaginární čajovně bude líbit a zanecháte tu stopy filosofovy. A když už jsme si to takhle spískali, odvážně začnu.
) tak či onakzapadá do někteého Dennyho modelu.
