Devět let

[eg_eg_eg]

DEVĚT LET
(ze života s autistickým synem, podzim 2020)

Pohled svůj odvracíš, či zblízka zíráš do očí,
nahlas se rozkřičíš, když cokoli tě vytočí,
pohlazení po vlasech snad ani nevnímáš,
všimneš-li si přeci jen, hned hlavou uhýbáš.

Občas tě oslovím, utíkáš z pokoje,
točíš si plyšákem, vypadáš spokojen,
náhle však zvířátko na zemi končí,
přiběhneš ke mně až, na klín mi vskočíš,
co právě dělám já, vůbec tě netrápí,
prostě se chovat chceš, máš svoje etapy.

Občas se rozběhneš a v dálce mizíš,
snad pro běh sám či někam mimo chápání,
jindy se nepohneš, jakás moc cizí
k místu tě přiková a v chůzi zabrání.

Pak volám - počkej, poběž, tak honem,
čekám až proniknou slova má k mysli tvé
a přitom slyším, jak lidé kolem
volají podobně na druhy čtyřnohé...

*** *** *** *** ***

Vzpomínám - je už to víc než devět let
ode dne, co byl jsi vržen na náš svět,
který je cizí víc, než by člověk řek',
když ptát se neumíš, zbývá jenom vztek...
Jak malá panenka ležel jsi sestře v náručí
a brácha těšil se, až fotbal hrát tě naučí.

Rok a půl bylo ti, my sčítali tvá první slova,
bez sebe štěstím došli k počtu celých šest
však týdny míjely a nezbylo než pozorovat,
jak obrací se cesta, co dál měla vést
- pramen slov, jejž vítal jásot nadšený,
vysychá a vytrácí se ze scény,
z mysli tvé slova mizí jedno po druhém,
až žádné nezbylo, prostě se slehla zem.

Tím prázdným tichem zaskočeni
my ptali se proč a jaký je náš hřích,
s nadějí, že se všechno změní,
jsme pustili se do četby mnoha knih.

Doufáme, čekáme, zázrak se nekoná,
jen drobné pokroky a občas pády zpět,
pomalu zřetelnou stává se opona,
za níž se nachází tvůj vlastní zvláštní svět,
a nám zvolna dochází,
že nic není maličkost
a uprostřed nesnází
počítá se každý most...

Proto, když asi tak v šesti letech
vztahovat ruce se ti zalíbilo,
jak člověk vídá u batolete,
my rádi zvedali tvých dvacet kilo.

A dnes jsme šťastni, že řekneš "pa-pat", když máš hlad,
anebo "pí-vat", když písničky chceš poslouchat,
"bu-tu", když máš chuť na koláč či na bábovku,
a že na nás čekáš, než vstoupíš na vozovku...

*** *** *** *** ***
Jen někdy vprostřed noci v snách
tě slyším mluvit ve větách,
chvíli trvá poznat sen,
z něhož mám být probuzen,
a pak jen zírám do šera,
čekám další čekání,
však dosud trvá důvěra,
že den začne svítáním...

Když vidím, jak skotačíš a výskáš,
či jak ses štastně roztančil,
nebo tvůk křik když poslouchám zblízka,
přemýšlím, kolik zbývá sil.

Co až ti bude patnáct, dvacet,
je zcela mimo představy,
až se nám začnou síly ztrácet,
vždyť čas se sotva zastaví,
a jednou přijde okamžik,
kdy tu už s tebou nebudem,
však dosud prostě vzdávám dík
za jeden každý další den.