Textová dílna u Slávka Janouška

Dusot težkých bot na asfaltové řece,
vzpomínám,
a přece
snažím držet krok.
Pod nohou mi šustí to poztrácené listí,
co bude, až zjistí
jak je dlouhý rok.


Co bude, až pochopí kdo jí stále chybí,
nevím,
tolik lidí
bude kolem ní.
Tolik dlouhých nocí, tolik smutných rán,
čekej, já nezapomínám
na krásu těch dní.

Ahoj Jirko,
až bych řekl: "Tryská z toho nostalgie povinné vojenské služby", ale to nebude to co mě nejvíce napadá. Máš velmi zvláštní způsob psaní (po dvouch přečtených básních) a něco se mi v tom líbí, až bych chtěl napsat něco proti ...listí.. .zjistí..., jen nenapíšu.

Maš pravdu...láska-páska...No už je to taky let a na vojně má člověk trochu vygumovanej mozek, zvlášť ten první měsíc na příjmaču co jsem to skládal.A opravdu v hlavě za pochudu.

Jj, to věřím, asi bych se plácal v horších věcech a vygumovanostech. Jen jsem měl to štěstí, že se mi to z historického hlediska (pokud se to dá tak říci) vyhnulo. To by tu teprve bylo zavěšeno-gumaností.

: )