Textová dílna u Slávka Janouška

Už zase jsou rána mlhavá
a mezi námi vystavĕná zeď.
A příkaz mi v uších zůstává,
jen přímo hleď.

Z dlaní jen rána krvavá,
to po dotycích spálená je kůže.
A v hlavĕ se mi pořád nĕkdo ptá,
kdo za to může?

Dlouhé jsou čáry poledníků
a rozbouřený oceán.
Bez slunce v nadhlavníku
teď poplujeme každý sám.
Na vorech co zbyly z naší lodi,
co hrdĕ plula hladinou.
Teď rveme se dál plní zloby
o plachtu jedinou.

Na snímcích už zažloutlé jsou tváře,
i úsmĕv už ztratily svůj šarm.
Dnes do studené ranní záře
odcházíme každý sám.

Ty sliby,které jsme si kdysi dali
prý jenom spolu - navěky.
Se po zemi jak střepy rozsypaly.
Ty už nikdo neslepí.

Dlouhé jsou čáry poledníků
a rozbouřený oceán.
Bez slunce v nadhlavníku
teď poplujeme každý sám.
Na vorech co zbyly z naší lodi,
co hrdĕ plula hladinou.
Teď rveme se dál plni zloby
o plachtu jedinou - plachtu jedinou.