Cesta

[Aleš Ostrýt]

Pouštím smutný den starým stavidlem,
zvedám oblohu nižší hladinou,
není v osudu žádným pravidlem,
utíkat na konec cestou jedinou.

Strojem času posunu století,
budu tvým mužem a ty máma od dětí,
večer se sejdeme doma u stolu,
najdem se v čase a taky prostoru.

Poskládané vteřiny za oknem leží,
neumřu bez viny a možná že sněží,
někdo se pomodlí a někdo jde spát,
smutek je pohodlí a radost mít rád.

[Pokorný básník]

Nevím, kde začít. Přijde mi to jako taková slátanina slov do veršů a rýmů. Bez jakéhokoli vyznění. Prostě taková výplň v prostoru, co se snaží dobře vypadat.

Promiň Aleši, nechtěl jsem ti to tak shodit, ale tak to cítím.